Příběh vášnivého včelaře
…trvala osm let. Osm let, během kterých jsem netušil, že po nějaké cestě kráčím a že na jejím konci objevím včely.
Na počátku stálo rozhodnutí odstěhovat se z města na venkov. Toužili jsme po klidu, úzkém kontaktu s přírodou a pomalejším životním tempu. Možná to byla náhoda a možná ne, že se naším novým domovem stala lesy obklopená Vráž a naším sousedem dlouholetý včelař. Kdykoliv jsem se vracel domů, můj zrak směřoval do jeho zahrady, v které stojí úly stařičké desítky let. Pokud očekáváte, že to byl ten impulz, který mě ke včelaření přivedl, tak nebyl. Ne tedy jediný.
Současně s novým domovem vstoupilo do mého života i nové povolání. Po dlouhých letech jsem ukončil mou zaměstnavatelskou roli a stal se ze mě, takřka ze dne na den, jednotlivec na volné noze, pracující z domova. Práci marketingového specialisty mám rád a proto ji určitě jen tak na hřebíček nepověsím. Přesto jsem po pár letech začal vnímat pocit, že u ní něco postrádám. Dlouhé roky jsem na to nemohl přijít. Dnes už vím, že to byla vůně, a později jsem i pochopil, proč právě ona.
Pro vysvětlení se musíme vrátit do mého dětství a do celé řady prázdnin, které jsem trávil u prarodičů na venkově. Můj děda byl truhlář. Kdybyste vstoupili do jeho dílny, jejíž podlahu pokrývaly hobliny, ucítili byste vůni dřeva - vůni jeho práce. Ať k výrobě použil dřevo jakékoliv, vždy výsledek jeho práce voněl. Marketingové plány, strategie, texty psané na objednávku – práce je to také poctivá, ničím ale nevoní.
Jednou jsem vstoupil do sousedovo garáže, kterou používá jako včelařskou dílnu a sklad. Jak jsem tam vkročil, ucítil jsem jednak vůni mě dobře známou - vůni dřeva, ta se ale navíc snoubila s dalšími vůněmi, které jsem nebyl schopen identifikovat. Byla to vůně vosku a vůně propolisu. Myslíte, že to byl ten moment, kdy bylo rozhodnuto? Nebyl. Od té doby mě ta včelařská vůně musela přes nos praštit ještě několikrát a ještě mockrát jsem na jeho úly v zahradě pohleděl, než jsem se oné klíčové myšlence vnitřně dopracoval a začal o ní uvažovat.
Rozhodnuto bylo v moment, kdy jsem se se svou myšlenkou svěřil své ženě. „Víš, nad čím přemýšlím, že bych si pořídil?“, zeptal jsem se jí. „Včely.“, odpověděla bez jakéhokoliv přemýšlení a zaváhání. Jestli jsem se někdy před ní zmínil o tom, že mi to včelaření voní, to už nevím, ale byl jsem z její jednoznačné odpovědi úplně překvapený. Dodala jen, že s tím souhlasí, ať do toho jdu. V ten měsíc uplynulo osm let od rozhodnutí, že se odstěhujeme na venkov.
Následně už měla má cesta ke včelám velmi rychlý spád. Začal jsem studovat první včelařské knihy, objednal jsem první 4 úly a oddělky, nastoupil k sousedovi „do učení“ a podal si přihlášku na včelařskou školu. Do školy jsem byl přijat a z plánovaných 4 včelstev bylo hned první rok včelstev osm. Asi proto, že mi trvalo 8 let, než jsem přišel na to, že potřebuji dělat také něco, co voní…
Když se nad tím zamýšlím dnes, dává to celé smysl. Naše dětství nás ovlivňuje na celý život. Mě místo, kde jsem prožil dětství, přivedlo na venkov zpět, a v mém životě se objevil koníček - práce, která voní. Dnes má vlastní garáž voní stejně jako ta sousedovo. A já doufám, že to bude právě ta vůně, která mé děti přivede jednoho dne na podobnou cestu, po které kráčím já. Pokud bude některý z mých synů chtít být truhlářem, určitě jej podpořím. A jestli budou stejně jako já včelařit a podaří se nám tak založit rodinnou tradici, budu ještě radši.
